Jsou tam?

Tam za mraky daleko, skrze kapky deště, 
kde oči mé nevidí, a možná kousek ještě, 
leží svět utkán z mých tužeb, přání, 
jak rád bych jej uchopil do svých dlaní.

Zavírám oči, do svých představy se nořím, 
všechny hradby, zábrany v tichosti bořím.
Pluji skrze všechen ten prostor neznámo kam, 
v hlavě myšlenku zda Lásku svou nepotkám?

Křídla své roztahuji, rybou se stávám, 
bytostem podivným na pozdram mávám. 
Pryč jsou ty pochyby, co všechno možné jest, 
už dávno jsem prohlédl tu zábranu v cest.

Představa jasná, chci hvězdou se stát, 
však podmínka daná, muset býti znovu mlád.
Ach běda, přeběda vidím tu lest, 
kdo určí co mladé či staré nyní jest?

Už to mám, pohled do zrcadla vše prozradí, 
netuše o co má duše nevědomky zavadí. 
Nevěře očím, můj zrak něco zří, 
osobu která ke mně moudře hovoří.

"Do srdce vidím ti Marku, musíš dál snít"
"a jednoho dne, souzeno ti jest, králem pak být".
Ach běda, přeběda, úkol to nesnadný, jak zdolat mor, 
vždyť lidskou podstatu hlídá zlý to médíí tvor.

Ach zrcadlo mé rozmilé, jak mi příjdeš pošetilé... 
(pokračování příště)