Zazvonil zvonec ...

Stojím na vrcholu hory,
hledím v dáli, vzpomínám,
na své lásky, na své boly,   
vše si v hlavě promítám.

V dalí vidím vřavu lidí,
křičí, hrozí, nemajíc strach,
po naději, volajíc, se pídí,
jejich těla měnící se v prach.

Světlo, oheň, voda, krev,
klesajíc na kámen z žuly,
zbyl jen lidský hněv,
rozeklátý v půli.

Holé kostry bez masa,
Nahé, prázdné schránky,
zombie následujíc dárce,
vidící jen prázdnotu.

Mršiny, ožrané hyenami
leží, nehybné a ztuhlé,
čekajíc tiše na rasa,
jenž ukončí ten vzdor.

Tlak v hlavě, v srdci,
zbytečný a marný,
v pekle krve a hněvu,
bolest bez konce.

K čemu duše bez Rozumu?
K čemu prázdné nádoby?
Mrtvoly zvedajíc oči k nebi,
stojící a prosící o pomoc?

Pozdě na všechno a všechny,
není spásy pro mrtvé,
krmícíc jen své EGO,
těla hnijící za živa.

Stojím sám a jsem za to rád,
sám jako vůdce bez otroků,
bez otěží, svobodný myslí,
hledící do své čisté duše.

Jsem jen obraz v zrcadle,
jsem jen představa naděje,
touhy, zrady, lásky, smrti.
král, šašek, blázen jenž vítězí...

Jako ta pouštní květina,
jako zrnko písku uprostřed pouště,
jako vločka uprostřed laviny,
jako kapka uprostřed moře,
bezvýznamná a přece jejich součastí.

Jako ta květina, Xara,
akorát psáno jinak...